Pohled z vulkánu Batur na Batok. Východní Jáva, Indonésie.

Naviděnou, Praho! Zase za měsíc.

Balení na cestu jsem odkládal na poslední chvíli. O víkendu mě zdržela zkouška ze sociologie a koncert Yamato. Sečteno podtrženo jsem se sbalil v pondělí kolem jedenácté dopolední, 5 hodin před domluveným srazem s Mili na letišti.

Kontola hmotnosti: batohy váží 18 a 8 kg (velký a příruční), já 70 kg (sledováno pro kontrolu, jestli tam zhubnu nebo naopak doplním ztrátu na váze způsobenou nestíhačkou v posledních dnech).

Na letišti jsme se s mou spolucestovatelkou krásně našli a nechali si zabalit batohy do potravinové fólie (která sic ochránila vnější část batohu, ale uvnitř to bylo peklo, málem mi vytekl repelent, pěkně prohnutá byla lahvička, dokonce i přenosný disk utrpěl šrám na hliníkovém pouzdře).

V 19.14 jsme již nastupovali do krásné modrobílé 777ky Korean Air. Proč mi jen připomíná velrybu? Je tu úžasné množství Korejců, drtivá většina cestujících. Z přemýšlení, jestli jsem někdy někde viděl takovou převahu asiatů, mě vrátila na zem Mili, když mě suše upozornila, že asi v Japonsku :))

K večeři (vcelku dobré) nám dali kovový příbor – to jsem fakt nečekal. Asi někomu konečně došlo, že unášet letadlo vidličkou není úplně typické. Snídaně už tak slavná nebyla, na výběr mezi omeletou a porridge jsem zvolil to druhé, majíce na mysli tradiční britský mléčný výrobek. Chyba :) Po korejsku to byla rozvařená rýže (bez chuti) ve škrobové vodě, k tomu pytlíček zeleného čaje. Jíst se to nedalo. Mango s chilli taky ne. No ještě že tam byly kousky ovoce zvlášť.

777ka Korean Airlines má sedačky v uspořádání 2–5–2, naštěstí jsme dostali krajní dvě. Místa vcelku dost, jen na rozdíl od KLM (se kterými jsem letěl do Japonska) se nekonaly televize v každé sedačce, tedy nebylo na co koukat (stropní nebyly moc vidět – nevýkonný projektor vpředu a jen malá LCDčka sem tam pod stropem). Alespoň tu mají parádní časopis s krásnýma fotkama Machu Picchu aj. Taky jsem našel prima samolepky „Wake me for meal service“ (zabavil jsem) a tak :)

Letěli jsme necelých deset hodin, max. výška kolem 11 800 m a rychlost přes tisíc km/hod.

číst dál »

indonésie: Předodletové ISM s Mili, tabulkou letů a zabalenými batohy. Letiště Praha Ruzyně, terminál 1. Stihli jsme si prohlédnout i vzpomínkovou výstavu fotografií na olympijské hry.indonésie: Tradiční záchodové ISM - miluju veliká zrcadla. Opět musím přiznat, že pražské toalety jsou na úrovni, naštěstí, za ně se stydět nemusíme. Na rozdíl od zmatené organizace... ale o tom až jindy.indonésie: Naše modrobílá *triple-seven* nás očekává. Začíná mě děsit představa 17 hodin letu, byť s přestávkou. Nemám rád dlouhé lety... achjo, proč pak ale mám v oblibě jihovýchodní Asii?