Chrám v sopečném poli pod vulkánem Batok. Východní Jáva, Indonésie.

13.500 km

Soul (Korejská republika) nás vítá 25 stupni a polojasnou oblohou. Letišťní hala velká a vzdušná. Tak trochu připomíná nákupní centrum, je plná barevných butiků. Jen jsem zklamaný z nabídky místních DSLR, mají jen nejlevnější sety nebo pak až D300, krom toho ceny srovnatelné s cenami u nás. Jak funguje vratka daně netuším a nemám chuť to zjišťovat, tedy jsem zklamaný že pojedu dál jen s jedním foťákem a větším rizikem bordelu na čipu. S nákupem jsem počítal, ale holt opět jsme bohatší o další zkušenost: informace z internetu je třeba řádně ověřovat, a také že svět zrcadlovek je odlišný od světa normálních fotoaparátů (těch bylo všude dost).

V hale je několik míst, kde se prezentují cizincům střípky korejských tradic. Zkusili jsme pár tradičních her (házení míčkem či šípy) a shlédli hudební představení tradičně odívaných dívek. Bylo to moc hezké. Představení natáčela Japonská televize, která mě několikrát střihla do záběru a pak se mnou dokonce udělali rozhovor, asi budu slavnej :))

Mají tu kouty s internetem zdarma, nejen wifi ale i stolky s notesy volně k použití. 5,5 hodiny čekání na další let se tedy dá prosurfovat, kulturně se vzdělávat, nakupovat, prospat (je tu klid a dost zapadlých koutů). Z rozhlasu každou chvíli upozorňují, že pokud někdo trpí přízaky mexické chřipky, má se přihlásit bezpečnostní službě. I v letadle měli tabulku s informacemi a příznaky (tentokráte) ptačí chřipky a slintavky, žel korejsky :))

Let Soul – Denpasar jsme absolvovali pro změnu v Airbusu A330. Proti Boeingu 777 mi přišel trochu jako chudák, jakkoliv principielně jde asi o totéž. Hlavně oproti standardu navyklému od KLM je to opravdu rozdíl.

Tento let trval necelých 7 hodin, žel většinu cesty nás provázely drobné leč časté turbulence, tedy jsem raději moc nejedl. Hlavní dopad byl ten, že jsem toho moc nenaspal. A pže nebylo co dělat, bylo to opravdu dlouhých sedm hodin. Na druhou stranu jsem mohl být rád, že se nenacházím v Číně, jak jsem původně plánoval. Turbulence jistě byly důsledkem monzunových dešťů utápějící JV Asie v nekonečné a depresivní spoustě vody.

Ve večerních hodinách jsme se konečně přiblížili Indonésii a čtvrthodinku před půlnocí dosedli na letiště Ngurah Rai. Přílet byl ve znamení deště – pršelo vcelku dost. Ještě na palubě letadla jsme dostali k vyplnění hromádku papírů: podklad pro víza, celní deklaraci a zdravotní prohlášení (odkud jedeme a jestli jsme nepřišli do styku s někým nakaženým prasečí chřipkou.

Odbavení probíhalo také vícefázově – kontrola zbraní, drog aj. (pod cedulemi že za pašování drog je tu trest smrti), pak odevzdat zdravotní prohlášení a projít kolem termokamery (a kolem nepříliš pozitivně působícího dezinfekčního rámu), zaplatit víza (30denní za 25 USD) a nechat si je vystavit (nalepit do pasu), pak na celní kontrolu (vybalení našich kokonů/batohů pod dohledem úředníka)… no zabralo to přes půl hodiny, takže když jsme se kolem tři čtvrtě na jednu vypotáceli do haly, byl kolega David/NICKCHANGER opravdu rád, že jsme dorazili, už skoro ani nedoufal. Měl pro nás připravené taxi s řidičem Johnym. Vyrazili jsme rovnou do Ubudu a cestou dostali řadu tipů co a jak.

Ještě na letišti jsem vyměnil 200 USD za 2 miliony rupií – hned je ze mě milionář, juch :))

Dojeli jsme do hotýlku Family Guesthouse (ul. Jalan Sukma 39), kde jsme průtrží mračen proběhli skrze velmi zelenou zahrádku do malého domečku, který byl jen pro nás. Má vysokou bambusovou střechu a skrývá jednu místnost s postelí a dvojpostelí, koupelnu (sprcha, záchod, umyvadlo) a krytou předzahrádku (s parádní pohovkou).

Dali jsme si čaj a poslouchali zvuky džungle – zahrady. Uvnitř to ovšem také žilo: na stěnách malé ještěrky, na podlaze myši, stěny opředené pavučinami :) Tož jsem z postele smetl bobky, rozložil spacák, zavěsil moskytiéru a šel se sprchnout. O teplé vodě jsem si samozřejmě mohl nechat leda zdát, stejně o jakémkoliv tlaku vody. Tedy rychle namydlit po celodenním cestování, myslet na to že místní voda se nepije… prostě poznávám krásy jihovýchodní Asie :) Tož ještě vyčistit zuby (použít balenou vodu) a rychle udělat pár zápisků.

Po sprše se chystám do hajan, leč zrovna začali kokrhat kohouti – stylem že se jich snad desítka snažila navzájem přeřvat. Prostě jako doma :)

Toto byl velmi dlouhý den, on vždy příjezd do takto vzdálené země (13.500 km vzdušnou čarou) je provázen spoustou dojmů intenzivně prožívaných v krátkém čase, pak to dopadá jak je vidět: spousta textu a žádné foto. Ale dál už to bude lepší, nikam neutíkejte :)

číst dál »

indonésie: Jídlo na palubě letadel Korean Air bylo dobré - pokud pominu omyl v podobě *porridge*, tedy rýžové kaše se zeleným čajem.indonésie: Ano, na této fotce vypadám příšerně. Může za to mnoho hodin letu a rýžový porridge se zeleným čajem. Nepoživatelné.indonésie: Už jsem se zmiňoval o tom, že letušky Korean Air jsou pohledné? Nosí slušivé úbory ve firemních barvách a ve vlasech stuhu, naznačující volnost létání...indonésie: KLM zásobuje pasažéry lídlem bohatěji, například jsme nedostali žádnou zmrzlinu! :)indonésie: Letiště Incheon nás uvítalo souborem parádních fotografií, které ve mě vzbudily ihned touhu se někdy vypravit i sem.indonésie: Na letišti Incheon v Soulu (Korea) se nachází několik tzv. Culture Center, kde se mohou cestující seznámit s korejskou kulturou. Zde ukázka hudebního představení. Celé to dokumentovala japonská televize, dokonce jsem pro ně dělal rozhovor :)indonésie: V centrum korejských tradic bylo možno seznámit se s tradičním odíváním, rukodělnými prácemi i hrami. Vstup pouze pro cizince.indonésie: Korejské jídlo mi připomnělo japonské. Zde parádní dekorace vedle restaurace. Vše je tu velmi barevné, dynamické, pohyblivé... zajímavé.indonésie: Incheon je obrovské letiště. Hala je moderní, světlá a vzdušná, krásná zevnitř i zvenčí.indonésie: Další ISM, tentokráte z korejského letiště. Dekor imitující dřevo, na každých dveřích kontakt na zodpovědného pracovníka, s jeho fotografií a mobilním číslem.