Za opicemi a do polí

den po dni:

info o cestě:

english version:

odkazy:

Vstáváme dle budíku v osm hodin. Dáme si osvědčenou snídani (banánové palačiny s miskou ovoce) a už nás odchytne taxikář Johny, že nám zavolá typa z půjčovny, který nám doveze zamluvené auto přímo před guesthouse. Tedy hned po snídani (při které jsme museli odmítat nabídky jednoho umělce, co nabízel vcelku pěkné kresby místních božstev – „velmi levně!“) jsme se šli kouknout na autíčko. Objednané máme to nejlevnější z nabídky, je to malá Suzuki Jimny – třídvéřový jeepek, něco jako Lada Niva, sic jen s náhonem na předek, zato s klimatizací, širokýma pneumatikama a posilovačem řízení. Má úsporný litrový motor, tedy moc neutratíme za benzín (i když při místních cenách…), jen doufám že se vysoukáme do místních kopců :)))

Dal jsem si testovací jízdu a šlo to překvapivě dobře, jen si navyknout na jízdu vlevo a tedy posez vpravo, řazení levačkou a ovladač blinkrů namísto stěračů. Pedály mají naštěstí stejně jako u nás :) V centru Ubudu je vcelku dost provoz, namixováno se spoustou mopedů, motorek, taxíků, autobusů, aut pakujících u krajnice a velmi úzkými silnicemi to není nic pro slabší povahy, řekl bych. Osobně jsem byl moc rád za malé auto. Zaplatili jsme jeden-a-čtvrt milionu za deset dní a stopadesát tisíc za třicet litrů benzínu a odvezli dealera k němu do kanclu. Jo, tak mě napadá, že ani nechtěl vidět řidičák.

Tož po dokoupení pitiva nás nové vozítko dovezlo k Monkey Forest, místní opičí atrakci. Vzal jsem to jinudy než byla nejkratší trasa, ale co, dorazili jsme. Místní příliš neřeší parkování, tedy my po jejich vzoru také ne a tedy s tímto nebyl problém.

Lesík byl prima, místy asfaltka a prodejci suvenýrů, místy les v podobě džungle a taky jsme našli potok s krásnými kameny obrostlými mechem. No a o stovkách malých opic netřeba hovořit. Byla s nima sranda do té chvíle, než mi jedna skočila na batoh a začala z něj rvát lahev s vodou. Trvalo skoro deset minut, než jsem jí setřásl – a že jsem se snažil :) Flaška naštěstí držela pevně. Mili takové štěstí neměla, než stačila otevřít BeBečka, opice jí balík vyrvaly z rukou a rozbalily si ho samy.

Z lesa jsme vyrazili za dalšími rýžovými políčky, na sever směr Tegalalang. Jestli jsme nakonec jej našli a zastavili v něm netuším, místní se jaksi nenamáhají značit ulice, vesnice, nic. Každopádně jsme zastavili na hlavní třídě (ono tady ani nic jiného není :) jakési vesnice a vyrazili přes hory a lesy vstříc rýžovým políčkům. Nakonec to bylo jednou dolů a nahoru po asfaltce (takový spád, že by to naše autíčko snad ani nesjelo, natož vyjelo). Pak jsme zahnuli mezi domy, kolem svatyně a už jsme byli mezi políčky. No a když jsme šli dál, cesta nás zavedla k dalšímu údolíčku. Jak jsme po hranách a hrázích políček sestupovali níž a níž divokou kaskádou, odkrýval se nám pohled na obhospodařované údolíčko. Svěže zelená rýže, místy s hnědými semínky, připravená ke sklizni. Když jsem zaregistrovali jednoho sympatického domorodce mlátícího rýži, zamířil jsem k němu. Když nás spatřil, vyvalil oči a zeptal se, kam jdeme – asi tu výpravy turistů běžně nepotkávají. Pravda, po hrázích to není tak úplně typická cesta, dvaceticentimetrové hliněné hráze, směrem do svahu skoro metrová rýže v deseti číslech vody a neznámém množství bahna, na druhé straně totéž – jen o metr až dva níže. Tož co tu děláme :) Pochválil jsem mu krásné údolí a zkusil pokecat o tom jak se mu na polích pracuje. Byl vstřícný, hovořil skvěle anglicky. Prohodili jsme pár slov a já ho požádal, jestli bych nemohl chvíli zkusit mlátit rýži místo něj. Nevadilo mu to, podával mi otepi a já mlátil a mátil… sranda je to :)

Cesta prý vede údolím dál, k dalším terasám a tak jsme neváhali a vyrazili. Prošli jsme pruhem džungle (banánovníky, kokosy, kávovník a různé další roští…), až jsme dorazili k dalším kaskádám. Byly fajn, ale začala se stahovat mračna a tak bylo na čase pomýšlet na cestu zpět. Směr nám byl jasný, jen cesta se jaksi nevyskytovala. S prvními kapkami deště jsem se rozhodl pro přímý směr, z kopce do kopce po kaskádách. Liják nás trochu zpomalil: v prvé řadě znamenal přikrýt batoh s fotovýbavou pláštěnkou, v druhé zvolnit na rozbahněných hrázích a cestičkách. Naštěstí nepršelo dlouho. Jen lehce mokří jsme dorazili k potoku/říčce na dně údolí. Jak jsem si již dříve všiml, mosty tu také moc nevedou, ale naštěstí jsme brzy našli jakousi regulovanou část, kde se dalo přeskákat na druhou stranu. No a pak drsný přímý výstup nahoru… a zase dolů a nahoru. Asfaltka, po níž jsme prve sestupovali, nebyla k dohledání, takže i když jsme vylezli ne více než 500 m od zaparkovaného auta (musím pochválit svůj orientační smysl, protentokrát :), měl jsem botky (naštěstí trekáče) totálně zabahněné.

Aby nebylo zážitků pro tento den dost, jelikož jsme chtěli vidět místní tance, nechali jsme si doporučit restauraci kde mají často tradiční představení. Na dnešek připadl Children Dance. Restaurace je krapet z ruky, no a musím říct že noční Ubud autem není úplně to, co by mě bavilo, notabene když člověk pořádně neví kam jede, mapa nepomůže, značení ulic veškeré žádné, lidi neporadí – restaurant dle názvu neznají. Takže přiblížení autem k poslednímu známému místu a dál cesta temnými uličkami pěšky byla řešením. Každopádně náročná cesta stála za to: večeře výborná, tance zajímavé (dokonce jsme se účastnili, z donucení :))), gamelanový orchestr hrál hezky, obsluha na jedničku. Prostě turistická atrakce jak má být.
Restauraci Laka Leke mohu tedy vřele doporučit. Trochu dražší, ale odpovídající vyšší úrovni, denním představením a jak jsme později zjistili, pro klienty zajištěným odvozem i dovozem z/do místa ubytování – potud naše divoká cesta :)
Tož mě tak napadá, že jsme zase vynechali oběd :)

Zítra se asi budeme stěhovat, loučit se s Davidem (z Nyxu), který nám dával dobré rady a všelijak pomáhal (dík mu za to!), i Ubudem a zmizneme směr Padang Bai. Konečně k moři :)

číst dál »