Krajina kouzel
Budíček těsně po třetí ranní. Venku zima, ale jasno. Super! Jeep na nás již čeká, ale byli jsme domluveni na odjezd na čtvrtou, tak ať.
Cesta na vyhlídku na Mt. Penanjakan znamená sjet kus cesty dolů a následně řádný kus zase vystoupat. Jezdí zde pouze opravdové jeepy, většinou malé (ehmm, menší) Toyoty Landcruisery různého stáří. Veliké a široké pneumatiky se hodí, stejně jako redukce převodů – v místních kopcích je redukovaná jednička tvůj kamarád! Jsem docela rád, že si vezeme zadek, tohle by nám pěšky dalo hodně zabrat.
Cestou nás provázela auta dalších ranních návštěvníků, to se dalo čekat, ale to co jsem viděl nahoře, bylo opravdu nečekané. Posledních několik set metrů cesty k vrcholu bylo obleženo auty, musely jich být stovky, škoda že jsem je nepočítal. Na vrcholu je vyhlídka, zastřešená část, několik řad lavic, plocha obehnaná plotem. Na této relativně dosti velké ploše nebylo k hnutí, byly zde mraky turistů. Výhled jsme ulovili pod telekomunikační věží, kde ideálnímu pohledu překáželo trochu křoví, ale co naděláme. Pro lepší flek bychom museli vstávat o kus dříve nebo rovnou na vrcholu přenocovat, jak – zdá se – učinili někteří borci. Tu zimu jim nezávidím, na druhou stranu to jistě stálo za to.
Rozbalili jsme stativy a já prohodil pár slov s kolegou fotografem, co stál vedle mě. Zaujal mě totiž jeho Hasselblad H3ka. Je z Portugalska a neměl stativ. Takže nevím :))
Východ slunce byl ke spatření kdesi nalevo od nás, my sledovali krátery sopek, prozatím se utápějící ve stínu. Brzy se ale světlo nesměle objevilo i zde a zaplnilo krajinu krásným světlem. To byla naše chvíle a mezi zběsilým blikáním blesků kompaktů (?!) jsme zkoušeli zprvu několikaminutové expozice, později několikavteřinové a brzy již bylo dost světla, abychom stativy uklidili a fotili z ruky.
Přes vše uvedené výhled stál za to. Víc než stál za to – magicky krásná krajina v nádherném světle mě opravdu oslovila. Šlo asi o jedno z nejkrásnějších míst, co jsem kdy viděl. Taková pohádková, kouzelná krajina až neskutečná. Nevěděl jsem, jesli se smát radostí, slintat blahem nebo skládat básně… každopádně velmi doporučuji. Tento zážitek si uchovám nadlouho v paměti.
Po zhruba hodině následovala cesta dolů, velmi dlouhá, jsem opravdu rád za to auto. Pak tříkilometrová cesta přes moře písku ke kráteru hory Bromo, kterou si nepojízdní mohou ulehčit jízdou na motorce nebo na koni. Koně tu mají malé, ale zato jich tu je hodně :) Turisti se i vcelku rádi vozí… teda mě by k tomuto místu seděli spíše velbloudi.
Na okraj kráteru vede schodiště. Není moc široké, blbě se na něm vyhýbá, ale výstup je snadný a vyleze opravdu každý. Nahoře zábradlí a davy lidí naklánějících se sleduje intenzívní nepřetržitý dým vystupující ze dna kráteru. Naštěstí se dá jít kousek dál po hraně kráteru, dál a dál… až mě poňoukla myšlenka, že obejdu celý kráter. Neměl jsem moc času a Mili jsem kdesi ztratil, ale přesto jsem se rozhodl vyrazit. Stopy po úzké cestičce (nalevo sešup pár set metrů do údolí, na druhé ještě o něco více na dno kráteru) naznačovaly, že nejsem první kdo touto cestou půjde. Jen nikdo přede mnou nebyl vidět a za mnou se také nikdo nevydal. Cesta zprve vcelku šla, pak jsem narazil na kouř vystupující z kráteru a rázem se šlo o poznání hůře. Sirný smrad byl opravdu dusivý. Následný výstup na malý vrcholek zas ukázal, že jsem přeci jen ve vyšší nadmořské výšce a že vybíhat kopečky se tu opravdu nebudou. No a v tomto stylu šlo překonat 2/3 cesty. Jak jsem zjistil, že bych měl opravdu spěchat protože čas se krátil, tak zrovna cesta se začala ztrácet, byla nerovná a vysypaná pískem a prachem, pěkně nestabilní. Některá místa jsem zdolával po čtyřech, protože došlap na jemným sopečným popelem pokrytou hranu svahu směřující přímo na dno kráteru byl krajně nejistý. Špinavý až za ušima (a nemyslím to s nadsázkou) jsem dorazil vcelku včas na místo odjezdu, udýchaný a pekelně zpocený. I tu ledovou sprchu na hotelu jsem pak uvítal.
Výlet se nám poněkud natáhl, tedy jak jsme přijeli na hotel, už nám rovnou řekli, že na nás čeká auto na cestu do Prebolinga. Těch moc nejezdí, nebylo by dobré nechat si ho ujet. Tož v rychlosti sprchu, sbalit se, snídaně se již nestíhala, check-out a vzhůru dolů. Následně jsem měl možnost sledovat parádní jízdu: třičtvrtě hodiny nás borec vezl po horských cestách s přetíženou dodávkou takovým způsobem, že předjížděl moderní jeepy a vůbec všechno. Ten chlapík to měl pekelně v ruce, bylo cítit jak to má pod kontrolou, jel na limitu možností cesty i auta. Od něj bych se nachal učit řídit :)
Z Probolinga jsme se potřebovali posunout do Jogjakarty. V místní office nám prodali lístky na bus, leč za chvíli se ozval jeden týpek, že jeho kámoš musí do JJ pro někoho a že jestli tedy nechceme jet raději s ním, že za drobný příplatek nás hodí dokonce až do hotelu dle našeho výběru. Než se mačkat v busu tak jsme nabídku přijali a pravda, cesta sic byla možná o fous pomalejší, ale jistojistě pohodlnější.
Na cestu jsem chtěl pořídit alespoň nějaké banány (s vizí osmi hodin cesty busem, přitom jsme od rána nic nejedli), ale v okolí jsem nic krom trochu pečiva a pár sušenek nic kloudného nesehnal. Tož mě jeden typ z officu vzal na motorku a že jedeme shánět banány. Nesehnali jsme, i když mě vozil široko daleko. Doporučil mi však koupit salak(y), takové zvláštní ovoce vypadající jako přerostlý česnek balený v hadí kůži. Moc dobrá záležitost, koupil jsem toho rovnou kilo (za 8.000 PR). Dále jsem koukal po jablkách a hruškách, ale ty hezké byly dovoz z Austrálie a dosti drahé, koupil jsem pár malých zelených ošklivých, ale zato místních a levných.
Ve večerních hodinách jsme dorazili do Jogjakarty, následovaly toulky po levných hotelech. Odchytl nás jakýsi vlezlý tlusťoch, co nás provedl možnostmi v nedalekém okolí, ale stále nás cpal do svého hotelu s názvem Sakura. Ten byl dost děsivý, tmavé plesnivé kobky, jako většína místního. Nakonec jsme znechuceni nabídkou skončili v tom nejdražším co tu v okolí bylo, hotel Gloria Amanda. Nu což, sic za jednu noc zde bychom měli čtyři v Sakuře, ale GA má teplou vodu, klimatizaci, bazén, balkónek atd. Jo a super bufetové snídaně. Tak proč se pro jednou nerozmazlit.
(c) veškerý obrazový materiál na těchto stránkách je chráněn autorskými právy.