S prknem do vln

den po dni:

info o cestě:

english version:

odkazy:

Kuta – to znamená surfování. Dopoledne jsme se vrhli na známou dlouhatánskou pláž. Nic jsme si nedělali z cedulí „plavání zakázáno, nebezpečné proudy“. Pozorování místních surfařů, jak elegantně a zdánlivě bez námahy sjíždí několikametrové vlny nás jen nalákalo a u solidně vyhlížejícího človíčka jsme si zapůjčili dvě prkna. Koukal na nás skepticky a při odpovědi na otázku jestli už jsme na tom někdy stáli jen zavrtěl hlavou a doporučil nám levou část pláže, že je to tam klidnější.

A tak nabylo proč váhat. Podle vzoru ostatních první nahození prkna na vodu, zalehnout a vstříc vlnám. Když mě asi potřetí první slušná vlna vrátila na břeh, aniž bych vůbec poodjel od břehu natož vůbec otočil špičku ke břehu, začínal jsme tušit, že až tak snadné to nebude :)

Naštěstí tu byla spousta naprostých pohodářů, co když viděli naše trápení tak nám začali radit. Většinou to znamenalo rady jako „makej!“ a „furt makej!!“. Už chápu, proč mají Australani taková ramena, je to sakra vysilující. Každopádně jak se člověk dostane za místo, kde se vlny lámou, tak už je to pohoda, pak už nehrozí předčasný návrat na břeh. Zde nastává další část legrace, a to sic chytit vlnu a sjet jí. Samo chycení vlny také není až tak jednoduché (opět spousta rad ve smyslu „neohlížej se! prostě makej!“)… ale když se to podaří, to je pak jízda!! O nějakém stoupání na prkno jsem si mohl nechal leda zdát, ale i v lehu překonat onu vzdálenost na bouřící vlně je úžasný pocit!

Samo to nešlo hned, ani opakovaně. Kolikrát jsem skončil na břehu a prkno někde na mě – ještě že je přivázané k noze, jinak bych ho rozhodně ztratil. Zvládání těchto vln je dost náročné. Mili si někdy v průběhu času skočila vyměnit prkno za cvičné poloprkno – no nedivím se jí, nebýt to můj poslední den zde, asi bych to udělal také.

Minimálně poté, co jsem se tak řítil na jednu zaburkovanou paní s dětmi hrajícími si na břehu. Samo jsem netušil, jak změnit směr jízdy, jen jsem věděl, že pokud slezu z prkna příliš brzy, tak mě vlna stejně vyhodí na břeh přesně v místě kam nechci a prkno bude zcela nekontrolovaně plout někde kolem. Takže jsem čekal, dokud nebylo vody tak po kolena – to už paní měla smrt v očích a vypadalo to, že děti vezme do náručí a odnese. Ale to už jsem mohl seskočit a vzít prkno bezpečně s sebou. Nakonec se se mnou nechala vyfotit, asi za to, že jsem jí nepřejel. Musela být zajímavá fotka, ona mohutná paní od nosu po kotníky v černém, dvě nahé děti a já, hubenej běloch od krve :))

K tomu: pár vln před tím mě nějaká mrška zákeřná sundala z prkna, párkrát se mnou bouchla o dno a nakonec na mě položila prkno a na něj se složila celou svou vahou. Takhle nedaleko břehu už neměla kdovíjakou sílu, ale stačilo to aby to mnou pěkně otřáslo. Prkno mi nepříjemně rozseklo bok, já na oplátku prorazil do prkna díru. Proto ta krvavá památka :) No a já mám na boku doživotní vzpomínku na první surfování. Ale co, po pár minutách jsem se dal do kupy a zkoušel jezdit dál. Přeci jen, co by to bylo za život, kdyby člověk nezkoušel co se dá.

Navečer jsme zjistili, co jsme měli vědět ráno: odpoledne jsou vlny třetinové/čtvrti­nové proti tomu, co dopoledne. Moře bylo plné školáků ve vestách a instruktorů – a ty děcka sjížděly ty malé vlny ve stoje bez zaváhání! Mít tak více času :)

Jinak je Kuta moderní město, samý butik s drahým zbožím, kvalitní restaurace, luxusní hotely, diskotéky, bary… Památník se jmény obětí teroristického útoku na hlavní třídě, stále plné lidí, trochu naháněl hrůzu.

Nebylo kam narcyhlo vyrazit, takže doutratit poslední peníze a vyrazit skouknout (na nějakou dobu) poslední západ slunce na jižní polokouli.

Brzy ráno odlet, ani snídani jsme nestihli. Ještě usmlouvat rozumnou cenu na dopravu na letiště a pak cesta Denpasar → Soul (Korea) → Praha. Je fajn, že nám to létá takto přímo :)

– – –

Všem věrným čtenářům děkuji za pozornost, že mé zápisky dočetli až sem. Zvláště těm, kteří četli průběžně a podporovali mě v dokončení, trvalo to téměř dva roky.

K O N E C

:)