Cestou necestou
Sluneční paprsky pronikající okny mě donutily mě vstát a kouknout se z předzahrádky jaký bude den. Během okamžiku jsem už s foťákem a stativem v rukou upaloval k jezeru, po chvíli jsem běžel zpět ještě pro polarizák a teleobjektiv. Vycházející slunce krásně kreslí a mlha stoupající z jezera spolu s rybáři plující v loďkách z vydlabaného kmene tvořily úžasnou atmosféru.
Brzy magické okamžiky pominuly a bylo na čase vyrazit dál. Sbalili jsme se a rozloučili s tímto příjemným místem. Nezamířili jsme ovšem, jako většina provozu, po hlavní silnici přímo z kaldery ven, naopak: naše cesta směřovala k Lake Head Temple, chrámu zasvěcenému tomuto úžasnému jezeru. Vypadalo to, že jsme po dlouhé době první turisté, které napadlo tam vyrazit – žádné vybírání vstupného, žádní lidé. Jeden místní se nás ujal a provedl nás zajimavým chrámem, děcka nás obrala o nějaké sladkosti. Místo mělo takovou zajímavou atmosféru, strmá zarostlá stěna za chrámem mu poskytovala takovou přírodní atmosféru, spolu s vlhkým a chladným ranním vzduchem to bylo moc fajn.
No a když už jsme byli tak daleko od známé cesty z oblasti, po konzultaci s mapou jsme se rozhodli, že zkusíme objet centrální vulkán zadem. Cesta na mapě značená byla, jezdí tamtudy auta odvážející lávový kámen, tak co.
Jenže to opravdu nebyl dobrý nápad. Cesta se postupně zhoršovala, z rozbitého asfaltu se brzy stala prašná cesta s ostrůvky asfaltu, později hrubá kamenitá cesta na níž jet krokem bylo utrpení a já byl rád, že máme auto s krátkým rozvorem a velkýma pneumatikama. Po kilometru (a snad hodině času) jsme seriózně uvažovali o cestě zpět, ale říkal jsem si, že horší už to nebude a že to zvládneme. Slušně vypadající odbočka doprava nahoru mi přišla jako malý zázrak, domorodec mi sic nebyl schopen odpovědět jestli vede ven z kráteru, ale co. Žel cesta byla poněkud strmá… no ono „poněkud“ znamenalo, že naše auto jí nebylo schopno vyjet. Litrový motor naší malé Suzuki toto stoupání odmítal překonat a s klesajícími otáčkami až k hranici nepoužitelnosti i na první převodový stupeň nám bylo jasné, že tudu cesta nevede… takže zpět na naší oblíbenou cestu :)
Cesta stále pochybné kvality (místy lepší, místy horší) nás dovedla k chrámu, který bychom jinak opravdu nenavštívili. Ukrytý na (vzhledem k jezeru) vzdálenější straně vulkánu, rozlehlý, nenavštěvovaný (nikde žádné stopy prachu) ale přesto udržovaný. Vpravdě to byl jeden z nejhezčích chrámů, co jsme tu potkali. Krásně barevné květy, listí. Neuvěřitelně obrovský strom… a ten klid, s výhledem na vulkán za ním… prostě super. Zajímalo by mě, kdy naposledy jej navštívil nějaký turista…
Po další hodince cesty se nám zjevila obdobná odbočka jako předtím, na rozdíl od předchozí jí ovšem využívaly náklaďáky – takže asi opravdu směřovala kam potřebujeme, tedy na hlavní cestu na horním okraji kaldery. Náklaďáky vyjížděly hlemýždím tempem – ale jim se to jede, když mají velkoobjemové motory. Náš prcek dostal těžce zabrat, snad dvacet minut na jedničku, rozjezdy napříč silnicí, pže přímo to prostě nešlo… no divočina, co jsem ještě nezažil.
Tato zkratka nás stála hodně času – a i benzínu, takže jsme neplánovaně navštívili čerpací stanici tady v divočině – což znamenalo zastavit u jakéhosi stánku, co hned u kraje silnice vystavoval benzín v 1,5 litrových PET lahvích. Majitel překvapen, ale potěšen že bude mít konečně pořádný kšeft, se snažil komunikovat, odemknul kůlnu a vytáhl dokonce pětilitrové kanystry! Dali jsme si dva. Hezky přes sítko :)
Zbytek cesty byl již v pohodě, hezky z kopce na severní pobřeží, směrem na město Singaraja. Cestou jsme potkali jeden zajímavý, od pohledu veliký a významný chrám, tak jsme neváhali a zastavili. Měli jsme štěstí, že jsme byli svědky přinášení obětin, a ne lecjakých – opravdu bohatě zdobené obří … mísy? Nevím. A nechápu jak to na tech hlavách nosí.
Do Singarajy jsme dojeli již za tmy a začal jsem mít obavy, jak se pronavigujeme skrze město (ne, přímá a značená cesta skrz se opravdu nekonala) a hlavně jak najdeme nějaké ubytování v oblasti Lovina, proslavené krásnými plážemi a černým pískem…
Takže si tak čekáme na semaforech na zelenou, když jeden z mnoha motorkářů kolem nás nám tak nakoukne do auta (v něm batohy), koukne na nás (turisti, hmm) a optá se nás, jestli máme kde bydlet. My že ne – a on vytasí vizitku od Gede Home Stay, místa kam jsme chtěli dojet! Takže padne zelená a my následujeme našeho motorkáře až do místa, které bychom sami fakt nenašli (odbočka mezi betonové stěny vedoucí na jejich parkoviště byla tak úzká, že bychom stěží oba vystoupili).
Takže jsme úspěšně dorazili, dali si k večeři mečouna a těšili se na zítra – na moře.
(c) veškerý obrazový materiál na těchto stránkách je chráněn autorskými právy.