Nebe, moře, ráj
Šnorchlovací výbavu máme zapůjčenou až do jedenácti, takže jsme naplánovali trochu hektické ráno. Po brzkém vstávání jsme vyrazili k oblíbeným korálům pár set metrů od hotelu. Jen půlhodinka šnorchlování stačila, abych si dnešní seznamování se světem mořských potvor oblíbil nejvíce z dosavadních. Super čistá voda, rozmanité korály, hejna rybek… a konečně zde bohaté Gilly doplnili i Nemíci (viz Hledá se Nemo). Hlavní atrakcí ovšem byla mořská želva. Vcelku velká, něco pod metr. Mili říkala, že nějakou viděla již včera a že brzy uplavala na hloubku… Tož jak si hezky plavala kolem, odřízl jsem jí cestu na širé moře a sledoval, jak si klidně a nebojácně plave pár metrů ode mě, vždy po chvíli vyplave na hladinu se nadechnout a zas se potopí… zkusil jsem se k ní přiblížit a když neutíkala, tak jsem si jí i pohladil. Z toho už nadšená nebyla, takže brzy odplula, ale i tak to byl pro mě super zážitek :) Hladit si želvy na otevřeném moři!
Z vody rychle do hotelu, objdnat snídani a fofrem balit. Nasnídat, zaplatit bydlení a hurá na loď, která měla odjíždět v 9.30 (s tím, že další jede až ve čtyři odpoledne). Stihli jsme to jen tak tak, jen nás v tom spěchu stihli obrat na kase při zmatku s drobnými.
Gili Air je nejmenší z ostrůvků, vypadá nejzeleněji (nejpalmověji) a má kolem sebe nejvíce mělkého moře. Skoro jsem litoval, že nejedemena Gili Meno, protože jeho pobřeží omývaly velké vlny… ale což. Na Airu jsme byli hned u lodi odchyceni a dovlečeni na druhou stranu ostrova, než jsme chtěli, ale což – nabízené ubytování je sakra stylové: chajda s verandičkou pár metrů od moře, výhled na Mt. Agung na Bali. Bambusová střecha, sedačky na verandě, dřevěná podlaha jíž prosvítá písek pod námi, takřka open-air koupelna (jen s tureckým záchodem ovšem). Velmi levné, tak jsme to vzali.
První procházka kolem ostrova se možná ukáže jako poslední – zabrala nám totiž neskutečných sedm hodin. Opravdu to není dané velikostí ostrova nebo neschůdností terénu, prostě šlo o poklidné fotící tempo… odliv odhalil korálové zahrádky a uvěznil na suchu řadu lodí, byla to parádní podívaná. No a dlouhé procházce také přispěl luxusní oběd, kdy po info že nemají barakudu selhala dohmluva, tak číšník odběhl do kuchyně a donesl na tácu denní nabídku, tři ryby: Snapper, Black Snapper a Yellowtail a jakou že chceme. Dali jsme si dva žlutoocásky, hezké jistě kilové rybky. K tomu hromada zeleniny a trocha rýže… dobré to bylo, i když proti velkým rybám je to pořád prostě bahňák :)
Přesně akorát jsme stihli dojít na „naší“ stranu ostrova se západem slunce – tedy akorát pro nafocení pár klasických kýčových západovek.
Proč mám ten neodbytný pocit, obzvláště sílící při každé objednávce jídla v restauraci, že je tu každý zkouřený nebo alespoň zmuchomůrkovaný? Jako repliky „S čím jsou těstoviny Mariwara?“ a odpověď „Není kuře, takže asi s marihuanou?!“, totální zmatenost (zpravidla přinesou o jídlo více či méně) a naprostá nesousoustředěnost je tu u mladých typická. Jediný nedostatek tohoto neuvěřitelně půvabného kousku světa.
(c) veškerý obrazový materiál na těchto stránkách je chráněn autorskými právy.