Kremace a hurá k moři
Ráno jsme se začali balit, abychom se mohli odhlásit před tím, než vyrazíme na pohřeb. Batohy jsme nechali na recepci a vyrazili o dům vedle, kde se již připravoval průvod, který provede nebožtíka (doma skladovaného pár měsíců) do chrámu, kde bude spálen.
Kremace je slavnostní událost, vyžadující odpovídající oblečení. V hotelu mi profesionálně zavázali sarong, který pak sic vypadal moc hezky, ale držel výrazně méně než zavázný po mém způsobu – na dva uzly.
Z kraje průvodu nás odchytli prodavači, vnutili mi čapku a jeden sarong. Trochu jsem rezignoval a nechal se obrat, zaplatil jsem čtyřikrát tolik než bylo třeba, ale naštěstí to při místních cenách nevadí.
Průvod se dlouho scházel a připravoval. Viděli jsme třímetrovou krávu, jakousi slavnostní věž sloužící jako lože pro rakev a hromadu hudebníků (samé bicí).
Lidé se dlouho scházeli a dolaďovaly se dekorace, ale pak už to šlo ráz na ráz. Nebožtík byl v jakési krabici vynesen z domu a umístěn do vysoké, bohatě zdobené věže stojící na mohutných nosítkách. Následně byla nostíka zvednuta množstvím mužů a několikráte otočena kolem dokola – až jim byla silnice úzká, nahoře zas bezmála vadily lampy pouličního osvětlení.
Následně se průvod rozběhl směrem k chrámu (OK, neběželi, ale šlo se velmi rychlým krokem, tedy mnozí museli popobíhat aby stačili). V cestě trochu překáželo naše auto zaparkované u krajice, ale již nebyl čas jej přeparkovat. Chrám se nacházel na konci ulice, byli jsme tam hned. Průvod se zastavil na malém hřbitůvku (čítal do desítky hrobů), kde jsme zaznamenali nápadný začernalý, vypálený flek. Přímo pod krávou. Hmmm.
Nebožtík byl přeložen do krávy hezky i s „rakví“, kravka měla otevírací hřbet. Byly přidány obětiny, hojně prolévané olejem. Dále se na nic nečekalo, žádný proslov se nekonal, rovnou přišly na řadů zápalky a už oheň plál. Zvláště když se do toho přidaly dva plamenomety :) Do hodiny bylo po všem.
Lidi se normálně bavili, všichni ve svátečním… ale smutek proběhl již kdysi, nyní se jen loučili se tělesnou schránku již nepotřebnou v tomto životním cyklu. Přítomny byly celé rodiny včetně malých dětí, kremaci mnozí fotili nebo natáčeli. Někde pár metrů vedle jsem zahlédl pečené selátko…
Celkově ve mě toto zanechalo smíšené dojmy, ale rozhodně zajímavé. Začalo to tím, jak nás mnozí upřímně zvali k účasti na kremaci, s tím že si to můžeme nafotit. Pak nám ráno vnutili nějaké „nutné“ doplňky oblečení, bez skrupulí vyžadovali nehorázné ceny. Vlastní obřad bez smutku, spíše taková rodinná sešlost. Neuvěřitelně praktický přístup ke kremaci – příprava žároviště pro spálení všeho pod plameny plamenometů. Silným dojmem byla ohořelá, již masa zbavená holenní a lýtková kost trčící z ohně… ale pod vlivem nálady okolních lidí v tom nebylo možno vidět cokoliv nevhodného, odpudivého. Prostě celá kremace byla neuvěřitelně přirozená, prostě „tak to je“.
Rázem bylo odpoledne a bylo na čase se rozloučit s Ubudem. Skočili jsme na oběd k Mama's. Dal jsem si oblíbenou rajskou polévku, a to hnedle dvojitou (opravdu moc dobrá byla) a přidali mi i chleba. Následovalo vyzvednutí batohů a cesta dál, do Padang Bai, k moři. Konečně.
Cesta byla bez potíží, vcelku i značená. Silnice výrazně volnější než ve městě a až na jednoho šílence s cisternou, který předjížděl stylem „mám čumák před tebou tak jedu zpět do svého pruhu, ty dělej co umíš“ to bylo fajn.
Stavili jsme se v Sloní jeskyni, Goa Gajah.
Viděli jsme vcelku pěkné zahrady, super vyžezávané sošky a další
rozličné výrobky ze dřeva (včetně neuvěřitelného množství penisů,
v rozměrech od centimetrových po půlmetrové, některé prakticky
kombinované s otvírákem, např.).
Jeskyně sama o sobě byla o ničem, malá temná díra. Výklad místního
průvodce jsme odmítli, stejně jako nabídku čerstvého
kokosového mléka.
Dále plánovanou Bat Cave jsme z časových důvodů vynechali.
V Padang Bai jsme byli před šestou, na silnici jsme byli tak
hodinu a půl.
Hned z kraje nás odchytla jedna paní, ať se jdeme podívat k ní na ubytování – když nic jiného, tak jen na skouknutí. Za 150.000 nabídla zatuchlou díru ve druhém patře divnobaráku, sic se super zázemím, ale koukli jsme se dál. Dobře jsme udělali: zakotvili jsme o kousek dál v bývalých sýpkách s názvem Kerti Inn, za 130.000 v nijak úžasné místnosti s dvoupostelí sic, zato s parádní velkou koupelnou v přízemí a mořem hned přes silnici.
Cestou na ubytování mě zaujal úžasný, bezmála půlmetrový humr, zelený s dlouhými tykadly/makadly (?:). No a samozřejmě že mě ukecali, že jsem ukecal Mili a dali jsme si ho k večeři. Měl kilo a půl, dostali jsme jej za 300.000 i s oblohou, najedli jsme se oba do syta. Jen vylámání veškerého masa nám zabralo hodinu, nejhorší byly nohy a zvláště přední pár, krytý exoskeletonem s centimetrovými a poměrně ostrými bodci. Maso bylo hrozně zvláštní, už na první pohled/chuť kvalitní. Bez tuku a bez náznaku rybiny, taková tužší krůtí prsíčka, ovšem bez jakékoliv suchosti a výrazně jemnější texturou. Za zmínku ještě stojí, že jsme před večeří vzbudili trochu rozruch v restauraci, když jsme se ještě s čerstvým (neugrilovaným) humrem fotili uvnitř v mezi stoly :)))
Po večeři jsme se šli cournout na pláž, zjistili že voda je skvěle teplá a rovnou jsme si bookli na zítřek šnorchlování.
(c) veškerý obrazový materiál na těchto stránkách je chráněn autorskými právy.