Stále Ubud: setkání s Barongem
Nakonec jsme se rozhodli zůstat v Ubudu ještě den, abychom mohli v sobotu zajít okouknout kremaci. Je zajímavé, jak středoevropané nad mrtvými truchlí, kdežto zde slaví: my smutníme nad odchodem, oni se radují ze začátku nové cesty, převtělení. Není tedy neobvyklé, že mě na ulici někdo cizí zastaví s tím, že bude pohřeb a jestli nechci přijít, že bude co fotit. Kremace tu jsou podle všeho významnou a masovou událostí.
Ráno jsme navštívili místní trh. Určitě to byl nejdivočejší trh co jsem doposud viděl (ale v Indii je to prý výrazně horší). Já to viděl jako jeden neskutečnej bordel: lidi, hadry, zelenina, ovoce, ryby živé i mrtvé, drůbež, bižuterie, dřevo… to vše na ulici, pod zemí i na střeše, v hromadě odpadu, hnijícího bordelu a podle čichu i exkrementů… Hygienická úroveň zde opravdu neodpovídá středoevropským standardům :)
Koupil jsem si tradiční sarong, vlastně dva, k tomu pásek a jednu divokou košili. Usmluvali jsme nějaké slevy, ale místní získají zboží i za čtvrtinu toho, co nám přišlo akceptovatelné – jak nám neopomněli oznámit jinak velmi milí lidé z našeho hotýlku.
Také jsme prošli pár přilehlých chrámů. Trochu mě zklamaly: jediné zajímavé jsou tam obětiny (v nízkých krabičkách z banánových listů jsou květy, rýže a drobné peníze) resp. umisťování obětin, jinak nuda, šeď. Architektonicky nevýrazné, sic zdobené – ale dost divoce až přeplácaně. Ale třeba to bude jinde jinak.
Kolem poledního jsme se vrátili (a dali si snídaní, krerá nám díky pozdní hodině nahradila oběd). Já si dal polední hodinku spánku a pak jsme vyrazili kouknout se na vyhlídku na terasy, která byla vyznačena na mapě kousek vedle Ubudu. Našli jsme něco, co teda nijak úžasné nebylo, ale byla to fajn procházka.
Cestou zpět jsme potkali místní fotbalisty, konečně snad budou nějaké použitelné fotky místních lidí. Fotbal tu zjevně hodně sledují, když se kluci dozvědí, že jsme z Čech, hned jmenují naše fotbalisty. Já naopak viděl dres značený číslem 8 a jménem Ibrahimovič – a nic mi to neřeklo :)
Je prima, že se dá hodně pokecat s místními, tak půlka lidí je fakt schopná hovořit anglicky. Takto jsem se zakecal s jedním, co nám následně vysvětlil že jsme viděli špatné terasy a že nás vezme k dalším, které podle názvu byly ty, co jsme původně hledali (onen název byl Sayan, u řeky Ayung, pokud se nemýlím). Dovedl nás opravdu nečekanou cestou k vyhlíce, která sic nebyla nic extra, ale každopádně zatím patřila k tomu nejlepšímu co jsme viděli. Holt jsem asi moc namlsaný fotografiemi NG. Jedinečnost tohoto místa podtrhává hotel Four Seasons, který stojí přímo na hraně údolí a na střeše má luxusní terasu s výhledem.
Na večeři jsme zašli opět k Mama's, kde jsem si dal Green Coconut Curry a výtečnou rajskou polévku. Potkali jsme tam jakousi francouzku středního věku, pokecali jsme a zjistili, že jde na Barong Dance představení, na které nám obratem Mamá prodala lístky. Podnikavost místních je neuvěřitelná – nějak jsem nevěřil tomu, že v jejím zapadlém warungu má štos lístků na, byť pravidelné, představení. Nicméně Mama se zaručila, že pokud bychom představení nestihli, nenašli nebo tak něco, že nám vrátí peníze, takže s trochu posílenou jistotou jsme lístky zakoupili. Takže po večeři hurá hledat místo konání akce dle vágního slovního popisu. Nakonec zafungovalo jak říkala: že to najdeme, kdyžtak nám někdo řekne – ano, místní nám dopomohli a i když jsme přišli pozdě, měli pro nás místo. Dokonce když viděli, jak tahám fotoaparát, tak mě poslali do první řady (zřejmě místo jakýchsi propadlých rezervací), takže výhled jsem měl vpravdě excelentní. Představení bylo opravdu dobré, finální část v maskách dokonalá.
(c) veškerý obrazový materiál na těchto stránkách je chráněn autorskými právy.