Ranní vstávání, rychlé balení a hupky dupky do polí… mezi pracující lid, co se děsně rád nechá fotit, neumí anglicky ale chtěl by můj klobouk, a hlavně za pózování chce peníze. Mizerové. Nic jsme jim nedali, snad nám na oplátku nerozbijí auto zatímco budeme pobíhat po terasách.
Terásky stály za to, ranní světlo krásně kreslilo a dominanta hory Agung tvořila parádní pozadí. Krom toho tu mají krásné stromy. Jo a také jsme konečně viděli orbu políček s pomocí páru krav, ale zas peníze peníze… nejsou tu moc fajn lidi, vyhybáme se jim. Ale fakt nechápu, jak tu s těmi kravami cestují. Jsou malé, ale těžké a kaskády jsou vysoké s úzkými hrázemi, i my máme potíž se v nich rychle pohybovat.
Na druhou stranu je výhodou, že pro peníze jsou místní udělat leccos, tož se stalo že mě jeden človček nechal pracovat s jeho pluhem taženým párem dobytčat. Dopadlo to tak, že jak mi zkraje práci takřka vnutil, tak po pár metrech mě od toho pekelného stroje vyhnal, když vedle jeho krásně rovných linií přibyla jedna kroutící se jak propíchnutá zmije :)
V půl jedenácté jsme už zas byli o řadu kilometrů dál, u nejvýznamnějšího chrámu na Bali, Besakih. Hned zkraje nám vnutili průvodce (že bez něj nás tam nepustí), navrhovanou cenu 15 euro jsme neakceptovali a dohodli se na 60.000 RP. Mladík jménem Madi se nám poctivě věnoval a protáhl nás areálem. Ostré polední světlo ztěžovalo podmínky na focení, ale nakonec to vcelku šlo. V průvodcích (RG) se píše, že Besakih je takový rozporuplný: na jedné straně nejsvětější a největší, na druhou stranu prý nic moc. No my zatím neviděli nic většího a zajímavějšího, tož se nám tu líbilo. Ani turistů tu nebylo až tak moc, nejaké autobusy dojížděly když my již docházeli ten kilometr od chrámu na parkoviště (kde pendlovali místní borci na skůtrech a nabízeli svezení, celá cesta je samozřejmě lemována obchůdky se suvenýry a specificky zde i toaletami – každý se živí jak může, koukám).
Příjezd k jezeru Batur byl krapet šokující. Nejdříve poměrně náročná cesta, z kopce do kopce, pak poplatek za vstup/vjezd do oblati. Ale což. Hlavní rána ovšem byla na hlavní cestě po hraně kaldery vysoko nad úrovní jezera, kde byly samé lepší ho(s)tely, nacpáno k prasknutí autobusy, auty a turisty. Tak husto jsem tu ještě nezažil. Jak člověk zaparkoval (místní sekuriťák pro mě zastavil dopravu a vyhnal lidi z volného místa), už se ke každému okénku cpal prodejce něčeho. Mě skoro vnutil parádní vyřezávanou sošku Rangdy za mizerných 150.000 RP, jen ji mít kam uložit po zbytek cesty (a nemuset jí tahat na zádech). Každopádně jak jsem zaparkoval, tak jsem zas odparkoval, pohled na nacpané a prodejci obležené restaurace zklidnil i můj hladový žaludek. Popojeli jsme níže, směrem k úrovni jezera, kde se zjevila jak z pohádky prázdná, luxusně vyhlížející restaurace s úžasnou vyhlídkou na jezero. Idylku kazily jen hlučné náklaďáky odvážející z oblasti sopečný kámen, nicméně oběd byl parádní, hubenou snídani jsme si vynahradili dvěma talíři plnými dobrot (za 50k bufet a styl sněz co sníš, hromady masa a potom ještě ovoce a banán v těstíčku).
Před restaurantem mě odchytl místní borec, který mi připadal jako člen místní mafie, vrazil mi do ruky růžovou vizitku a dovedl mě ke svému hotelu. Nebyl nic moc, tak jsme se nechali dovést jinam, jen jak jsme zmínili že bychom preferovali něco s výhledem na jezero, tak nám ukázal parádní leč zcela nedostupné bydlení… do třetice všeho dobrého nás dovezli do Bali Bagus Inn, kde jsme dostali luxusní pokojík s výhledem na jezero za slušnou cenu. Majitel je strejda toho původního typa, všichni se tu znají, je to těžká mafie tuto :))
Pak, jak jsme byli ještě nerozkoukaní, jsme byli přesvědčeni, že zrovna zítra je vhodný den na výlez na Batur. Navrhovanou nehoráznou cenu 40 USD jsme srazili na 200.000 RP na osobu (tedy z 800 na 400 Kč), za to dostaneme průvodce a uvidíme východ slunce. Budíček ovšem ve 3.30. To jsem na nás zvědav :)