Od moře pod vodopád
Po snídani a rozlučkové koupeli v moři (luxus) nás překvapil prudký déšť, který trval snad přes hodinu. Pan Gede, majitel Gede Guest House kde jsme bydleli, nás s úsměvem přemlouval, ať zůstaneme ještě den, že je stejně moc ošklivo na cestu. S ohledem na mraky na horizontu (v oblasti Baturu, kam chceme zajet) jsem mu skoro dal zapravdu. Nicméně brzy přestalo pršet a my byli sbaleni na cestu, a tak nás poledne zastihlo již na cestě.
První zastávkou byl vodopád Sing Sing (Úsvit). Kupodivu byl značený z hlavní silnice – ale asi dvaceticentimetrovou cedulkou, takže dup na brzdu a jen tak tak že jsem se do odbočky vešel. Nicméně jsme tedy ani nebloudili, kupodivu :) Okamžitě se k nám přilepil průvodce (který se vnucoval už na zastávce nedaleko, kde jsme kupovali melouna), ukázal nám kde zaparkovat a pak nás dovedl k malému vodopádku. Dobře se s ním kecalo, jak sám podotkl máme štěstí, že jsme narazili na něj, pže je jeden z mála místních borců co umí anglicky. Dále cesta vedla poměrně divokou stezkou v bývalém korytě řeky (on tam ťapkal v žabkách, divoch), až nás dovedla k velkému vodopádu s malým jezírkem. Po chvíli jsme dali průvodci zapravdu, že nevzít si plavky byla chyba. Voda nebyla zas až tak studená a zdravotní bahenní zábaly… no nakonec jsme si zaplavali ve spodním prádle a taky to šlo. Voda byla super, bahno taky a navíc se dalo dobře skákat z dvoumetrové skály, masáž padající vodou také stála za to. Na závěr jsme zašli na čajík domů k průvodci, kde nám ukázal na mapě různá místa co na Bali rozhodně stojí za vidění.
Další zastávkou na cestě byl nedaleký budhistický chrám, jediný svého druhu na Bali. Oproti japonským byl zcela jiného ražení, oproti tamější monumentální architektuře mi připomínal spíše mix místního hinduismu a kambodžských stup. Každopádně byl hezký, krásná rozkvetlá zahrada, dokonce i lotosy se našly.
Oběd jsme klasicky nestíhali, ono vlastně vůbec jsme nabrali zpoždění, protože jsme odjížděli po čtvrté a to nás ještě čekaly jedny vodopády a hledání ubytování u jezera Bratan.
Vodopád mně neznámého jména nedaleko Braturu je velmi monumentální, jen cesta k němu klasicky vtipná: značená odbočka vně v 180st. zatáčky v brutálním stoupání, která byla reprezentovaná horizontem následovaným nesjízdným srázem. Poté, co jsem odvrátil riziko, že tam zajedu a už nevyjedu, odcouval půl kopce a vyjel onu zatáčku, objevila se další cedule a hle, ono je tu parkoviště :) Klasicky umístěné a značení ZA bodem zájmu, pak to má k něčemu vést. Každopádně to stálo za to, vodopád byl monumentální, voda padala z snad z třiceti, čtyřiceti metrů. Dole se rozbíjel v jezírku, obrovská mračna vodní tříště nás při hledání dramatického záběru během chvíle promočila a já byl rád za vodě odolný fotoaparát.
Rychle se stmívalo a až kolem sedmé jsme loudavým tempem (rozbité silnice, to pak není žádoucí moc spěchat) dorazili k jezeru Bratan, kde chceme strávit dalších pár dní. Kupodivu jsme zastavili zrovna u hotelu, který jsme měli předem vybraný jako ideální pro dalších pár dní. Než jsme ovšem došli ke vstupní bráně, zaujal nás plný měsíc zrcadlící se na hladině jezera a tak jsme jen vytáhli stativy a zapadli k jezeru. Tam nás objevil místní hotelový hlídač, který měl pochopení a snad se mu i některé naše snímky líbily.
Večer po ubytování nás ještě trápil hlad, tak jsme si nechali doporučit nějakou otevřenou restauraci. Žel jediná otevřená provozovna byl muslimský warung, či spíše restaurant, takový klasický hned vedle silnice, za betonovým parkovištěm. Obsluhující mladá muslimská (zaburkovaná) slečna se na nás skoro ani nepodívala, protože v televizi běžela nějaká úžasná telenovela. Vypadalo to na indonéskou variantu Ordinace v růžové zahradě: někdo tam pořád kradl pacienty, honili se po areálu, do toho vykulené obličeje a dramaticky zpomalené záběry… no bavil jsem se u toho dost dobře, i když jsem slova nerozuměl. Večeře jsme se dočkali, klasika pečené kuře s rýží, tradičně pálivé. Už abych si pomalu zvyknul.
(c) veškerý obrazový materiál na těchto stránkách je chráněn autorskými právy.